Státní opera Praha, divadlo s operním a baletním souborem sídlící v Praze (Česká republika), patřící k nejvýznamnějším hudebním scénám v Evropě. Od roku 1888, kdy bylo otevřeno jako Nové německé divadlo, zde působila celá řada umělců světového významu (Gustav Mahler, Georg Széll, Alexander von Zemlinsky, Richard Strauss, Enrico Caruso, Beniamino Gigli, Lilli Lehmann, Gabriela Beňačková, Maria Jeritza, Leo Slezák, Jelena Obrazcovová, John Dew, Heikki Siukola, Vladimir Matorin, Jan Skalický, Ľubica Vargicová, Eva Urbanová, Anda-Louise Bogza ad.). Jméno Státní opera Praha nese od roku 1992, kdy se po téměř půl století trvajícím svazku s Národním divadlem opět stalo samostatnou divadelní scénou. Tato samostatnost však skončí rokem 2011, od 1. ledna 2012 byl zahájen proces opětovného sloučení s Národním divadlem.
Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, Žižkov, Vršovice.
Historie divadelní budovy, která od 1. dubna 1992 nese jméno Státní opera Praha a jejíž minulost stála vždy – neprávem, i když v české metropoli celkem pochopitelně – ve stínu Národního divadla, se začala psát ve druhé polovině 19. století. Čechy tehdy náležely k mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchii a v Praze žila poměrně početná německá menšina. Zrození velkolepého českého divadla – Národního divadla – v roce 1883 nepřímo způsobilo, že i pražská německá obec zatoužila po reprezentativnějším sídle divadelních múz. 4. února 1883 byl ustaven Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein), jehož cílem bylo v prvé řadě nashromáždit finanční prostředky. Architektonické plány byly svěřeny zavedené vídeňské firmě Fellner und Helmer, která přizvala ke spolupráci architekta tamního Burgtheatru Karla Hasenauera. Vedením stavby byl pověřen pražský architekt Alfons Wertmüller, který se zhostil svého úkolu se ctí a za dvacet měsíců předal k užívání dokončenou a plně funkční divadelní budovu – Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater), které může být z hlediska historické kontinuity považováno za jednoho z legitimních předchůdců dnešní Státní opery Praha. Svým prostorným hledištěm stejně jako svou neorokokovou výzdobou patří tato divadelní budova k nejkrásnějším v Evropě.
Vedením Nového německého divadla, jež zahájilo činnost 5. 1. 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, pověřil spolek dosavadního ředitele Stavovského divadla Angelo Neumanna. Neumann získal významné umělce a brzy divadlo pozvedl na vysokou uměleckou úroveň. S větším či menším úspěchem pokračovali ve vedení Nového německého divadla i Neumannovi následovníci Heinrich Teweles, Leopold Kramer, Robert Volkner a Paul Eger. Za vedení Angela Neumanna a dirigentů Alexandra Zemlinského a Georga Szélla se Nové německé divadlo stalo operní scénou mezinárodního významu, jehož dramaturgie obsáhla nejvýznamnější díla soudobé opery (Ernst Křenek, Paul Hindemith, Erich Wolfgang Korngold, Franz Schreker) i opery pražských německých skladatelů (Fidelio Friedrich Finke, Theodor Veidl, Hans Krása).
Ve 30. letech v době sílícího nacistického nebezpečí patřilo Nové německé divadlo v Praze k demokratickým baštám, kam se uchylovali umělci, jejichž působení v sousedním Německu bylo pro jejich pokrokové postoje či rasový původ již nežádoucí. Vývoj politických událostí krátce před podepsáním Mnichovské dohody, klesající návštěvnost a s tím spojené finanční problémy vedly Německý divadelní spolek k rozhodnutí ukončit v září 1938 činnost divadla. Scéna, jíž v oblasti opery prošly takové osobnosti jako Gustav Mahler, Richard Strauss, Alexander von Zemlinsky, Georg Széll, Erich Kleiber, Otto Klemperer, Maria Müller, Rise Stevens, Hans Hotter, Kurt Baum, z hostů například Nellie Melba, Enrico Caruso, Emma Calvé, Lilli Lehmann, Selma Kurz, Maria Jeritza, Leo Slezak a mnozí další, uzavřela tak neslavně svou první významnou etapu. O budovu projevil zájem československý stát. Dříve než stačilo dojít k odkoupení nemovitosti, nacistická okupace Československa 15. 3. 1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava tomu zabránily. Divadlo pod novým názvem Německá opera (Deutsches Opernhaus) sloužilo pro politická shromáždění NSDAP a k příležitostným pohostinským představením souborů z Říše. Teprve v sezoně 1942/1943 byl ustaven nový operetní soubor, v následující sezoně zde hrála evakuovaná Duisburská opera. Od 1. 9. 1944 až do skončení války byla všechna divadla uzavřena.
Radikální změnu nastala v květnu 1945, kdy zde skupina mladých divadelníků v čele s Aloisem Hábou, Václavem Kašlíkem a Antonínem Kuršem založila Divadlo 5. května. První operní premiérou se stali Smetanovi Braniboři v Čechách 4. 9. 1945. Po jedné sezoně si činohra našla jiné působiště a operní a baletní složka se osamostatnila pod názvem Velká opera 5. května. Její umělecký program usiloval o vytvoření avantgardní scény, která by představovala protipól ke konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. Po premiéře Hoffmannových povídek 29. 8. 1946 následovala svérázná podoba do té doby nedotknutelné Prodané nevěsty, dále uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka, Prokofjevových Zásnub v klášteře pod názvem Maškaráda ad. Výsledky práce vzbuzovaly pozornost publika i médií včetně ohlasů ze zahraničí a Velká opera 5. května začala znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci. Nakonec byla usnesením vlády od sezony 1948/49 začleněna do svazku Národního divadla jako jeho třetí scéna. Tak neslavně skončila druhá významná etapa v životě divadla.
Od listopadu 1949 byla budova přejmenována na Smetanovo divadlo. Jevištní dispozice nadále předurčovaly tuto scénu k provádění velkého světového operního repertoáru, významné místo zastával balet. Jistou výhodou sloučení obou pražských operních souborů bylo, že na přípravě operních inscenací se mohli podílet všichni sólisté, dirigenti a režiséři. Ti se však museli často potýkat se značnými organizačními problémy. Repertoár uváděný ve Smetanově divadle poskytl velký prostor české soudobé opeře, jeho páteří však byla významná i méně známá díla světové operní literatury. Značný počet inscenací dosáhl mezinárodního uznání. Kromě toho, pro své velké technické možnosti, bylo divadlo užíváno především pro hostování zahraničních operních, baletních a činoherních souborů a spatřilo také celou řadu světových operních hvězd, které do Prahy přijely. Vrcholné zážitky uchystalo návštěvníkům Velké divadlo z Moskvy (23.–28. 5. 1973) a Vídeňská státní opera se dvěma představeními Straussovy opery Ariadna na Naxu (25. a 27. 4. 1979) pod taktovkou Karla Böhma a s Editou Gruberovou v roli Zerbinetty.
Po sametové revoluci v listopadu 1989 bylo úsilí o znovunabytí nezávislosti Smetanova divadla nakonec korunováno úspěchem a 1. 4. 1992 byla zřízena Státní opera Praha jakožto samostatný právní subjekt. Prvním ředitelem se stal Karel Drgáč. Repertoár rozšířil o další stěžejní díla světové operní literatury, jednoznačného uznání kritiky si však dobyl především soustavnou péčí o odkaz 20. století (Alexander Zemlinsky, Hans Krása, Gottfried von Einem). Nový styl práce a zdůrazňovaná orientace na tradice Nového německého divadla se nesetkávaly vždy s porozuměním. Karel Drgáč tak musel – obrazně řečeno – vybojovat řadu bitev, aby vyhrál válku o existenci Státní opery, a zároveň prohrál svou vlastní, když po uplynutí jeho tříletého funkčního období vyšla v roce 1995 z konkurzu na post ředitele vítězně mezzosopranistka Eva Randová. Ani tato pěvkyně se zkušenostmi z nejpřednějších světových scén se však posléze nevyhnula kritice svého způsobu vedení divadla. Její nástupce, akad. arch. Daniel Dvořák, v mnohém navázal na Karla Drgáče. Státní operu Praha chápal jako divadlo, které je třeba začlenit do evropského kontextu, operu jako žánr, jehož rozvoji je nutné napomáhat podporou nových děl. Během jeho čtyř sezon (1998–2002) tak Praha poznala nebývalý počet světových premiér, často velice problematických děl (Dorian Gray, Circus Terra).
Po Dvořákově odchodu na místo ředitele Národního divadla od sezony 2002/2003 jmenoval ministr kultury do čela Státní opery Praha jejího dosavadního správního ředitele, Mgr. Jaroslava Vocelku, který svou znalostí problematiky operního domu a řídícími schopnostmi dal záruku plynulého přechodu do další sezony. Po finančně náročných Dvořákových projektech se Vocelkovo období vyznačuje střízlivým ekonomickým přístupem a hledáním nezbytných kompromisů mezi uměleckými ambicemi a reálnými možnostmi divadla. Státní opera Praha nadále pokračuje v progresivní dramaturgii, jako například uvádění neprávem opomíjených oper (Treemonisha Scotta Joplina, Dimitrij Antonína Dvořáka, Bohéma Ruggera Leoncavalla, Nížina Eugena d'Alberta) či děl v České republice zcela neznámých (Candide Leonard Bernsteina). Z umělecko-provozního hlediska bylo rovněž uvážlivým krokem spojení operního baletu s Pražským komorním baletem v jeden celek – Balet Státní opery Praha (od 1. 1. 2003).
Také Jaroslav Vocelka pokračoval v benefičních koncertech na podporu nejrůznějších humanitárních účelů. Navíc otevřel divadlo i významným kulturním a společenským událostem, které pomáhají vylepšit ekonomickou situaci domu. Významnou součástí Státní opery Praha je její dokumentační centrum. Vedle průběžné archivace divadelního dění se zaměřuje zejména na rekonstrukci nedochovaného archivu Nového německého divadla. Státní opera Praha ročně uvede jedno, max. dvě díla „progresivní“ dramaturgie, většinu repertoáru tvoří inscenace často staré několik desetiletí.
V květnu 2010 byl ředitelem SOP jmenován Oliver Dohnányi.20. prosince 2010 však rezignoval na svou funkci, ministr kultury pověřil řízením Radima Dolanského. 3. března 2011 ministr kultury Jiří Besser odvolal pověřeného ředitele Dolanského a pověřil řízením Ondřeje Černého, ředitele Národního divadla. Ministerstvo oznámilo plán sloučit baletní a operní soubory obou institucí, s čímž se Radim Dolanský odmítl ztotožnit. Definitivně bylo o sloučení rozhodnuto na přelomu září a října 2011, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace podle plánu skončí v roce 2015. Sloučit by se měly baletní soubory a sólisté, naopak orchestry a sbory obou divadel by měly zůstat samostatné.
V srpnu 2011 hostila Státní opera koncert britského zpěváka George Michaela, který zde započal svou Symphonica Tour 2011.
t:source: http://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_opera_Praha