Apartmány Lux Prague jsou situovány u Libeňského zámečku, jen 10 min autem od centra města, 18 min tramvají č. 24, která jede až k Václavskému náměstí. Poblíž se nachází mnoho hospod i restaurací. Všechny apartmány jsou vybavené wifi připojením.
Tančící dům, jinak také Ginger and Fred, oficiálním jménem původně Nationale Nederlanden Building, dokončený roku 1996, stojí v Praze na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Pojmenován je podle tvaru svých dvou nárožních věží, inspirovaných slavným meziválečným tanečním párem Freda Astaira a Ginger Rogersové. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor. Interiéry kanceláří investora byly z části svěřeny britské architektce českého původu Evě Jiřičné.
Na místě stával činžovní dům, který byl v roce 1945 omylem zničen zásahem americké bomby při leteckém bombardování Prahy. V roce 1963 bylo rozhodnuto o zástavbě proluky, ale až do 90. let byla na místě proluka.
Začátkem 90. let myšlenku zástavby obnovil Vlado Milunić spolu s Václavem Havlem, který bydlel v sousedním domě. S Havlem přišel Milunić do styku v roce 1986, kdy mu navrhoval rozdělení bytu a přitom se bavili, jaký dům by mohl stát vedle. Původní idea předpokládala vznik domu s knihovnou, divadlem a kavárnou, který by se zařadil do kulturní linie od Rudolfina přes Národní divadlo k Mánesu, ale pro tento záměr se nepodařilo najít investora. Už v prvních námětech Milunić počítal s tím, že by se budova měla vyklánět nad křižovatku, což mělo symbolizovat stav československé společnosti, která se z totalitní strnulosti dala do pohybu, a s vizí statické věže vzadu a dynamické vpředu. Milunić nejprve chtěl získat Jeana Nouvela, podle jehož návrhu byl později postaven stejným investorem Zlatý Anděl, ale to se mu nepovedlo.Frank Gehry prý nabídku přijal proto, že „pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli“. Možnost prosadit takovouto stavbu přičítá Milunić porevoluční euforii, Václavu Havlovi, tehdejší ředitelce památkářů Věře Millerové, vzácné souhře náhod.
V roce 1992 pozemek koupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, 3. září 1994 byl položen základní kámen nové budovy. Provoz budovy byl zahájen 20. června 1996. Investorem byla společnost Nationale Nederlanden Real estate, v. o. s., generálním projektantem ATIPA, s. r. o., hlavním dodavatelem belgická společnost BESIX.
V budově je v 6 podlažích 2965 metrů čtverečních využitelných kancelářských ploch, v nejvyšším patře je restaurace o ploše 679 metrů čtverečních, v přízemí a suterénu (původně zamýšlených jako prodejní plochy) je konferenční středisko o ploše 400 metrů čtverečních. Původní prostory kongresového centra a galerie byly později také přeměněny na kanceláře. Přízemí je řešeno jako velkoprostor s přístupem od hlavní recepce a z venku od nábřeží. V přízemí se nachází kavárna.
Rostislav Švácha citoval hlasy, že do houpavých a swingujících linií domu prý oba autoři zakódovali gesto rozloučení s panelákovým stavebnictvím Husákovy éry.
Architekt Milunić po letech litoval, že se nepodařilo prosadit původně navrhovaný tvar věže, hezčí a vyšší. Medúza na věži Fred podle něj vznikla jako řešení patové situace. Frank Gehry na výstavách v Americe prý ukazuje původní návrh s vysokou věží. Autorem medúzy je Gehry, ale Milunić říká, že se podobá jeho návrhu na ukončení věže prosklenou kupolí zeměkoule, odpovídající na zeměkouli umístěnou na sousedním Havlově domě. Medúza je podle něj nakloněna ve špatném úhlu a ze křižovatky nevypadá jako koule, ale jako něco divně placatého. Milunićovi se nelíbil bar v přízemí, restaurace v horním patře ani školicí středisko, ocenil patra podle návrhu Evy Jiřičné. Za chyby budovy považuje Milunić například pohled na vršek od Palackého mostu a trochu i pohled shora od Karlova náměstí, o svém vlastním původním návrhu má dosud to nejlepší mínění. Spolupráci s Frankem Gehrym považoval za úžasné transoceánské dobrodružství.
Stavba rozpoutala veřejnou diskuzi o architektuře v Praze. Zastánci dům oceňovali jako moderní architekturu, jaká v Praze chybí, odpůrci argumentovali tím, že do historické Prahy se budova nehodí a narušuje městské panorama.
Je označován za první pražskou porevoluční stavbu špičkových světových architektů. Je označována za jeden ze symbolů města či za turistický magnet. Podel Rostislava Šváchy se pro laickou veřejnost dům stal ikonou devadesátých let a dal éře po Sametové revoluci architektonickou tvář, podobně jako Hubáčkova věž na Ještědu 60. letům, a pro zahraniční návštěvníky se stal ikonou Prahy, téměř stejně známou jako Karlův most či Svatovítská katedrála. Čeští architekti se však na dům podle Šváchy s takovým nadšením nedívali a na organickou architekturu se na Západ začali ohlížet až o desetiletí později.
V souvislosti s prohlášením obchodního domu Máj za kulturní památku v roce 2006 se hlavní konzervátor Národního památkového ústavu Josef Štulc pro Lidovky.cz vyjádřil, že by teoreticky uvítal, aby jako památka byl zapsán i Tančící dům. V roce 2008 Vlado Milunič při jednání se správcem budovy o přestavbě recepce argumentoval tím, že se dům pravděpodobně stane kulturní památkou.
t:source: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tančící_dům